Sebík cestovatel 1 aneb První „velká“ cesta

Konečně jsme vycestovali za hranice Prahy a jeli se podívat na nový domeček kamarádky, která nám letos na podzim přivede na svět kamaráda nebo kamarádku. Tahle cesta byla takovou generálkou před návštěvou příbuzenstva ze západní strany republiky.

Ani před narozením Sebastiána jsme nebyli tak úplně akční rodina s nabitým kalendářem. Naše výlety omezoval fakt, že 1) nemáme auto, takže jsme se museli spoléhat na žluté autobusy nebo vlaky a 2) máme psa do maximální teploty 20°C. Na západ nás čekala cesta dlouhá zhruba 220 km, což je v přepočtu 2,5 hodiny jízdy autem v běžném provozu. Cestování nás neomezuje, jen je třeba se na něj důkladně připravit, aby všechno klaplo bez stresu.

klidná maminka = klidné miminko

Auto je dobrá věc. Pokud má vhodnou velikost. A pokud ho máte (my máme naštěstí hodné sousedy, co nám přibližovátko beze strachu půjčují). Zcela bez problémů do něj naskládáte sebe, drahou polovičku, dítě v autosedačce, psa, kočár a asi 308 tašek. Ideální na autě je, že pokud máte kde (odpočívadla, benzinové stanice, opuštěné lesní cesty apod.), můžete kdykoliv zastavit, dítě provětrat, přebalit, nakrmit a zas jet dál. Obecně malé děti většinou delší cestu prospí, na což jsme samozřejmě spoléhali i my.

Přibližně v době, kdy měl Sebastián posnídat, abychom mohli vyrazit včas, rozhodl se naopak usnout. Ale už dávno jsme se smířili s tím, že čas nehraje v životě dítěte roli. Jenom tak matně rozlišuje den a noc a čas na „noční“ spánek většinou pozná tak, že si vedle něj lehne maminka a už nikam neodchází. Původně plánovaný čas odjezdu v 9:00 se posunul jen nepatrně na 9:15, pro nás z toho ale vyplynula výhoda, že jsme se vyhnuli pravidelné ranní zácpě. Na silnici. Jelikož jsme chytré hlavy, veškerá zavazadla jsme do auta odnesli už den předem, takže nyní jsme jen uložili dítě do sedačky, psa i nás všechny připnuli bezpečnostním pásem a vyjeli jsme. Celou cestu pršelo. Spíš chcalo. A když nechcalo, stěrače stíraly vodu od před námi jedoucích aut, kterým byly zástěrky doslova k prdu. Cestu jsme nakonec zvládli v časovém limitu, nicméně hlad přišel na našeho drobečka deset minut před cílem. Výhoda kojení, můžete zastavit u kraje silnice a prostě dítě nakrmit.

První nás čekala návštěva u babičky číslo jedna. Prababička Marie, trochu bezzubá a trochu víc hluchá, ale jinak kouzelná a milovaná/milující. Sebastián se sice tváří jako kakabus, ale určitě se měl v jejím náručí dobře.

Další zastávka vedla k babičce číslo dvě a tetě. Prababička Milka (Ludmila) a teta Lída se na Sebastiána taky moc těšily. Milka je taky hůře slyšící a hodně se jí klepou ruce, ta si pro jistotu pravnuka nechovala, aby jí z té náruče nevypadl. Tady měl Sebík náladu o poznání lepší, jak už jsem několikrát zmiňovala, není nad to se kvalitně vykakat 🙂

Po okružní jízdě městem a návštěvách babiček nás čekaly radovánky uprostřed přírody, což znamená roubená chaloupka obklopená smíšenými lesy pod hradem z dvanáctého století. Sebíka čekala historicky první procházka podhradí.

Vzhledem k terénu jsme vyměnili kočár za nosítko a dědečka. No nejsou roztomilí?! Procházku kazil jen fakt, že Sebastián potřeboval čůrat, takže se kroutil jak paragraf. Ještě nejsme v rámci BKM stoprocentně zdatní a občas nám prostě nějaký signál uteče.

Když už jsme u té bezplenkové metody, takhle hezky to umí tatínek. V tomto případě posloužil dobře odtok okapu. Hezky v přírodě, na sluníčku, v teple. Výraz mluví za vše.

Bylo to krásné a poetické, dokonce s překvapením. Ale musíme si nechat nějaké tajemství pro sebe, tak třeba někdy příště.